Michal Malášek: Ujel jsi za 24 hodin více než 789 kilometrů, což mluví samo za sebe. Pojďme se ale podívat na to, co tomuhle výkonu předcházelo. Jak si svoji sezónu přizpůsobil pro tenhle závod, nebo co jsi tomu všechno obětoval?
Jirka Salava: (smích) Tři čtvrtě roku života, no, což není asi moc (smích). Peněz nevim, to se asi nesmí počítat. Kolik vlastně stál ten samotný závod… Většinu jsme vlastně vydělali ten tejden předtím. Kdyby jsme tehdy oba dva (s Hanou Ebertovou - poznámka KPO) nevyhráli, tak jsme si nemohli dovolit to, co jsme si mohli dovolit a navíc jsme získali skvělýho člověka, kterej se oba dva závody o nás staral, což bylo poprvý, co to někdo zopakoval a to se staral oba dva závody o dva lidi, což si myslím, že pro něj bylo… Oba dva závody se jely v dešti a nikdy to předtím nedělal, nebyl vůbec oblečenej (smích), takže to mu strašně děkujem.

A co příprava ve smyslu objemů, určitých tréninkových postupů a tak?
No tak teď mám něco, tuším že přes 9 000, takže před tím závodem… Nebo vůbec, když teda vemu, když shrnu ty oba dva závody dohromady, což se myslím hodně prolíná, tak bych to nějak neodděloval. Oba byly poměrně dobrý.

No asi bys měl říct, co byl ten předtím, když teda…
To je pravda, takže vlastně zpátky (smích). Týden před Šíleným cyklistou jsem jel první svojí čtyřiadvacítku, teda jako když vezmu, že jsem jel dva ročníky Šílenýho cyklisty, ale nikdy jsem tam neujel hodně kilometrů. Vždycky to bylo jenom kousek, takže tohle byly první dvě čtyryadvacítky tejden po sobě. Ta první byla pro mě trénink, nebo zkouška různejch věcí, který jsem i testoval během roku už předtím, nebo během tý sezóny v tý přípravě, ale chtěl jsem si je ozkoušet naostro v závodě, a protože jsem tušil, že ten závod bude mnohem těžší, než, v uvozovkách, než potom ten vlastní Šílenej cyklista, tak vlastně si myslím, že do toho Šílenýho cyklisty jsem potom šel opravdu s tím přesvědčením, že pokud neudělám chybu, tak ho vyhraju, no. Což samozřejmě mimo Hanky asi nikdo nevěřil, ale ono to tak opravdu bylo.

No určitě to bylo nečekaný. Když to vezmu loni, na Cyklistovi jsi ujel tři stovky…
No jenomže já jsem nikdy netrénoval.

To je úplně raketovej start na výsluní (smích).
No já nevim, já jsem nějak ještě měl že jo cíle, který třeba … Většinou ty věci jsou náhodou. Já jsem i tobě říkal, že vlastně jsem v tý kategorii nad 30 let, tak vlastně zajel třetí místo na přeboru Prahy v časovce, což vůbec není Časovka do kopce, je to věc, kterou jsem nikdy nejel, což mě právě docela nadchlo a rozhodl jsem se, že těm časovkám se budu věnovat jako na příští rok, že jo, že bych chtěl opravdu na to mistrovství republiky jet. Takže když to začnu trénovat a věnuju tomu nějakej čas, mimo těch dlouhejch tratí, který už teda mám nějak zmáklý, vím teda, jak se k tomu má člověk chovat, tak teď bych chtěl odzkoušet ty časovky, protože evidentně podle toho, co jsem kdy zajel, tak na ty takzvaný, já tomu říkám okruhový závody, takový ty 90, 100, 150, no, 100 kilometrů, takovej ten UAC, tak se zatím moc neprosazuju, takže tam myslím, že jsou moje zatím velký slabiny. Vim kde jsou a to je daný nějakejma věcma, který o sově vím a… Takže ty časovky a ty dlouhý jsou místa, kde mám šanci se ještě vylepšit. Protože teď jsem věnoval rok těm dlouhejm, tak bych chtěl zase se věnovat jakoby těm hodně krátkejm závodům, kolem těch 30, 40 kilometrů, protože to mistrovství se jede, tuším, na padesát.

No a kdybychom se vrátili k těm dvěma čtyřiadvacítkám? Zkus je porovnat.
    Takže první byl závod Bernard cup u Opavy, což teda pořádal Víťa Dostál, člověk, kterej objel svět na kole. Byl to závod, kde ten okruh měl něco přes 18 kilometrů, když porovnám jeho profil, tak schválně na tenhle závod jsem si pořídil kazetu, kterou bych asi normálně nevyužil, protože já jsem celou tu sezónu přípravy jezdil na kazetě 11-21 a svojí starou kazetu 12-23 jsem nechal v kýblu, protože jsem ji přestal potřebovat a tady ten závod mě Hanka velmi upozornila, že tam budou stojáky a že tam v průběhu toho závodu mi bude připadat každej převod těžkej, tak jsem se nechal zlomit na tu pětadvacítkovou kazetu a musím říct, že jsem teda udělal dobře, protože tím, že na tom závodě, když teda vynechám Hanku, tak tam byl jedinej člověk, což je nějakej Bártík, kterej loni zajel druhej republiku, tak ten jedinej mi připadal, nebo teda tam aspoň tvrdili, myslim si teda, že to byl jedinej člověk, kterej jel čtyřiadvacet hodin, nebo víc jak čtyřiadvacet hodin v kuse, takže s tím nikdo neměl zkušenosti.

    Start byl (smích) startovní čas tam propršel, takže už na startu jsme byli pěkně promočení a prokřehlí a to celý na začátku, ty masáže, to všechno co jsme měli připravený, se tam provedlo, v nějaký stáji za úplně příšerných podmínek a já jsem tam do tý Opavy předtím vlastně ještě řídil celou dobu, nějakejch 500 a pak jsem měl před sebou ještě čtyřiadvacítku, pršelo a já ten déšť opravdu nějak nemusím, byla mi zima a ještě jsem byl naštvanej a prostě nebylo to úplně v pohodě a když jsme odstartovali… Já jsem neviděl trať, to ještě byla další věc.

    Vůbec jsem neznal trať a když se teda vyřítila ta skupina těch patnácti lidí z toho startu… Zaprvý jsem teda nemohl našlápnout, protože jsem měl bahno v kufru a nemoh jsem se prostě trefit vůbec do pedálu, takže jsem byl někde v podstatě vzadu a protože jsem vyrazil trochu větší rychlostí než ostatní, tak jsem se propasíroval tak asi tak do půlky toho balíku, no a asi po 200, 300 metrech, kdy to malinko stoupalo na horizont, přišla nejdřív značka pozor zatáčka a potom klesání tuším 15%, což mě velmi překvapilo, protože na vozovce stála voda a ten balík se opravdu tou sedmdesátkou z toho kopce pustil dolu. Tam ten sjezd byl v lese, taková poměrně úzká… kvalitní asfalt, teda to zas zrovna v tomhle úseku bylo, jsme se řítili do takovýho sjezdu, nebyl vidět konec. Připadalo mi to, že ten sjezd je dvakrát lomenej a končilo to pravoúhlou zatáčkou vlevo, do který vůbec nebylo vidět. Takže tady byla první zatěžkávací zkouška mojí psychiky. Pak teda začal samozřejmě nějakej stoupák, kde jsem hned využil hned nějaký lehký převody, takže jsem už v tom stoupáku už jel z malý a tam teda se podařilo…

Tam máš 39, nebo 42?
Jé, já vůbec… 53 na 39 asi, no, no standardní klasickej. No tak tam jsme zůstali v pěti, Bártík, já, pak ti dva kluci, myslím bráchové, nebo kamarádi, já nevim a za náma byla Hanka, no ale protože jsem samozřejmě chtěl být v tý vedoucí skupině a nějak to teda zlehka kontrolovat ten stav toho závodu, aspoň z počátku… Jsem vůbec netušil, že to ujedu, tam jsem vůbec nevěděl do čeho jdu a zvlášť teda tohle. Tak se to strašně… tam nastoupili ti dva kluci, ten Bártík se snažil samozřejmě s nima nějak držet no a já jsem musel dělat totéž no a v druhým kole…

To je neuvěřitelný, že mluvíš o prvním kole dvacetičtyřhodinového závodu…(smích)
No, tam v tom závodě bylo několik rozhodujících momentů, aspoň který já si myslím. To bylo první kolo, pak to bylo druhý kolo a pak to byl moment, tuším asi po jedenácti hodinách závodu. Během těchhle momentů se vyřešilo celý moje vítězství. Zbytek byla nuda.

Hm.
    Asi tak, takže to bylo první kolo, druhý kolo bylo to, že jsme jim někde cukli, já už si to zase nepamatuju úplně přesně, oni se ztratili, takže jsme jezdili ve dvou no a v 11tý hodině, kdy teda… Velmi brzo přišla noc, protože tam se startovalo v 6 hodin večer, takže se tam objeli asi 3 ty okruhy a už se dávaly světla a všecko, no a během noci, protože tam byly tyhlety docela ostrý sjezdy a naštěstí teda Hanka zase velmi dobře poradila, jsme vybavili kvalitníma osvětleníma, jsme tam měli rozhodně nejlepší světla a střídavě mně i Bártíkovi odcházely baterky, načež já jsem s nim teda dojezdil celou noc jenom na moje světlo, takže jsem mu svítil, čímž jsme se jako stmelili jako dvojice v podstatě on docela dost tahal. Neměl pocit, že bych ho měl nějak odstřídávat, ale tak jsem se mu snažil alespoň nějak rozumně svítit a on jel jako tak trošku přede mnou, takže mě chytal ten vítr, kterej tam byl velmi velmi jako nepříjemnej, protože místama tam byly otevřený plochy, kde se jelo z kopce přes padesát a když ti to v takovýhle rychlosti foukne tak to s tebou docela hodí na tom kole, místama teda takovýhle hustý sjezdy a potom vlastně vesnice co tam byly, byly s úplně rozsekaným asfaltem a opravdu na terén to tam bylo dost drsný.

    A když teda hodnocení tý tratě… Tak po těch dvou kolech, než jsme setřásli tamty dva kluky, jsem měl pocit, že opravdu tak 10 kol a odstupuju, nebo že začnu jezdit někde nějakej chvost, protože fakt jsem toho měl docela dost. To rozjeli úplně pološíleným způsobem, no ale zas to bylo dobrý, že jsme setřásli zbytek těch lidí a pak to už řešili mezi sebou, ten závod. Jako… na tomhle okruhu, kdyby se jezdil UAC, tak ti lidi budou říkat, že to je těžkej závod, jo, jenže to nebyl závod na 80 kilometrů, ale v mým případě na 600, žejo (smích).

    No ale pak když přešla ta noc, když se teda vrátím k tomu třetímu momentu, takže první moment byl ten sjezd, to mi začalo opravdu velmi lepit. V druhým kole teda bylo odstřelení těch dvou, zůstali jsme ve dvou, projezdili jsme celou noc, ty světla, to jsem říkal. No a pak když začalo svítat a všechno už vypadalo tak, že budeme až do konce závodu jezdit spolu, pokud se nestane nějaká chyba, no tak jsem si všiml, že mi zůstává nějak v kopcích za mnou. Nevím, nechci nějak říkat co to způsobilo u něj, to já těžko odhadnu, já ho zas tak dobře neznám. Možná to, že tam neměl doprovod a všechno si bral sám, ale zase jsem na něj čekal, no ale dva kopce, ostrý za sebou stačily, aby se mi v tom druhým neudržel, nicméně bylo to z mýho pohledu regulérní, protože jsem mu prostě nastoupil za světla, kdy už jemu nehrozilo nic a prostě se neudržel. Takže jsem si během několika asi dvou, nebo nevím kolika okruhů pravděpodobně musel, když jsem se mu ztratil z dohledu, tak asi musel udělat nějakou menší pauzu, protože mi pak po dojezdu říkal, že snad dokonce i spal, já to přesně nevím, no a tak ten kluk co mi hlásil, to bylo velmi důležitý, no tak jsem potom furt udržoval 30 minut plus minus, od 25 do 35 minut odstupu a to bylo všechno, co jsem potřeboval vědět. Pak jsem opravdu jezdil na pohodu, protože jsem… (smích) relativně na pohodu konstantní výkon, protože jsem zase nevěděl co přijde v těch dalších hodinách, no a přicházely různý věci (smích).

Déšť, trval celou dobu?
No, ono tam pršelo před tou nocí, během noci tuším že ne, ale blbě to tam osychalo, v těch sjezdech a pak začaly nějaký prostřiky myslím, že na konec, protože jsme dojížděli zase do deště. A mezitím to bylo relativně v pohodě, akorát, protože to tam bylo relativně vysoko, tak to tam prostě neoschlo, no a jako fučák, nepříjemnej.

No a kdybys vybral takovýhle klíčový momenty ze Šílenýho cyklisty?
Klíčový momenty? Tak klíčovej moment… V podstatě byly zase velmi podobný, akorát ne teda první a druhý kolo, ale dejme tomu druhá, ten čas do tý druhý hodiny, protože tady se nedalo ujet nikde, navíc se teda startovalo v těch skupinách, což teda z mýho pohledu mělo spíše negativa, ale dejme tomu, tak vlastně tím, že mě Hanka udržela teda na uzdě (smích), abych nestartoval s těma lidma, co to tam začali úplně nesmyslně rozjíždět, tak jsem jí asi po třech hodinách, když jsem viděl tu skupina, která nám ujela… Vy jste to nakonec asi viděli líp, protože já jsem ty čísla moc nevnímal, protože mě to moc nezajímalo, ten závod nebyl rozjetej a tak v první hodině si čísla rozhodně nepamatuješ, co, kde, a jak, nad tím nepřemejšlím… Tak vlastně ty lidi začali o míň předjíždět a pak najednou jsme je začali stahovat a přitom se nám průměr neměnil. To jsem si říkal no tak to je dobrý, to měla pravdu (smích). Pak jsme je dojeli…

Máš nějakou představu o kolik vám nejvíc ujížděli? Kolo vám samozřejmě nedali.
No ono, tím, že tam byly rozdíly ve startování, tak mě to ani nezajímalo.

To vlastně byla tak půlka první skupiny.
Ať je to tak, nebo tak, prostě do čtyřech hodin se situace uklidnila a v podstatě pak už to bylo tak, jako kdybychom jeli dohromady. Se to promíchalo a ten závod se opravdu o minuty nejede, no ale je to taktika a museli jsme s tím počítat. To je asi všechno. Pak nějaký momenty, jsem se strašně těšil… Mi bylo horko, že jo, docela, pak vlastně začal ten déšť, tak ten jsem čekal, takže ze začátku jsem se na něj strašně těšil… Jo šel jsem na záchod, to byl taky jeden z momentů…

To bylo tam u nás (smích).
To bylo pro mě docela dramatický, tomu předcházela první konverzace s Hankou (smích). Jsme měli poměrně promyšlenej plán, jak to pojedem. On se teda po prvních kilometrech zhroutil (smích), protože tam nastoupili ty lidi a s tím nikdo nepočítal, nebo v tom plánu se s tím až takhle do detailu nepočítalo, co se stane když, že jo. Takže se to jako tak trochu upravilo, ale já myslím, že takový ty základní věci, které jsme se domluvili snad aspoň nějak fungovaly a nakonec to bylo ku prospěchu obou dvou, no nakonec jsme skončili na dvou prvních místech, takže vlastně jo. Takže ten moment byl ten záchod, kde jsem dokázal potom tu skupinu dojet, takže vlastně…

Kdes je chytil? Čekal jsem, že je budeš aspoň kolo sjíždět.
No tak já na těch rovinách zase umím zrychlovat. Ten balík jel průměrně stejnou rychlostí, já jsem si to spočítal, na tý otáčce, když v podstatě stojíš, tak neztratíš brzdění, rychlost vyměšování při zacvaknutý jedný botě (smích), no a po tý obrátce je to z kopce. Oni tam maj horizont, takže jsem je furt viděl, no takže jsem je dojel tak po čtvrt kole. Trochu jsem zvedl tepovku, ale to nebylo ještě dlouho závodu, že jo. To bylo nějak v první polovině, ještě před nocí, takže těch sil tam bylo ještě dost a tepovka se zvedala ještě furt nějak rozumně, což teda potom…

Byly pro tebe tepy při závodě nějaký vodítko?
No tak dokud jsem na to viděl… No nějakou evidenci jsem si nedělal a v podstatě jediný, co mě zajímalo, a to mě zajímalo i v tý Opavě – v Opavě jsem jenom kontroloval, kterou část tý stojky jedu nad anaerobní práh a kdyby se to začalo zhoršovat, to znamená, kdybych ho jel třeba už od půlky kopce, ty stojky tam byly ostrý, ale ne příliš dlouhý, ne delší než jeden kilometr, takže když to začalo pípat v poslední třetině, tak si jenom trochu povolil a ten kopec pak už byl pozvolnější a bylo to v pohodě, takže to sice ještě pípalo, ale už jsi viděl, že to padá.

Hm.
No a pak v noci, jedině se orientuju podle toho pípání, no a tady to bylo totéž, jenomže tady, když už tady byla noc, tak už to tělo bylo tak zmasírovaný, že žádný tepovky nelezly, že jo, a hlavně k tomu nebyl důvod, protože nikomu tam nelezly. Jezdili jsme vlastně ve skupině, že jo. To tam někdo pokřikoval „Bacha jede štafeta“, protože jsme jezdili ve čtyřech.

Takže pomáhal ti tepák?
No neměl tam až takovou úlohu. Spíš jsem ho vozil jen tak, abych na řídítkách něco měl (smích), ale tentokrát jsem si ho povolil, takže mě tak strašně neškrtil. V Opavě, když už jsme to dojížděli a viděl jsem, že už ten tepák zase neleze přes nějaký maxima, tak jsem ho pak odepnul. Kdežto tady jsem si ho už povolil, takže mě neškrtil a nevadil mi, a vlastně jsem ho využil v tom závěru toho závodu, který bych teda popsal v tom třetím momentu. Druhej moment toho závodu byl během noci, kde mí dva, když vynechám Hanku, protože nebyla můj konkurent, tak mí dva konkurenti měli kolizi a …

Byl jsi nějak přímo u toho, nebo viděl jsi to?
    Konkrétně se stalo to, že ve chvíli, kdy se to stalo Šamonilovi nevím, protože já jsem jel špici, nebo druhej no a po závodě, nebo potom, když zase začal s náma jezdit, tak řekl, že se mu rafla nába, no. My jsme teda uvažovali spíš že si líznul, ale věděli jsme, že o nás dva ne, asi teda o Kerekeše nejspíš by si musel líznout a nebo je tam velmi nebezpečný, jak namokne ta středová čára, tak ona je podložená takovým lesklým zalejvacím asfaltem a na tom to teda klouže jako blázen, jo. Mě to tam taky jednou zabruslilo a pak už jsem vůbec nešel ze sedla, když jsem mohl, tak jsem na tu bílou čáru nenajížděl, protože to bylo velmi nebezpečný. A chtěl jsem si zajistit bezkolizní průběh toho závodu, tak, přestože jsem nejezdil špici až tolik, tak jezdil jsem až za tou skupinou, nebo v tý skupině, tak jsem si na rozdíl od normálního stavu, kdy jezdím 30-50 centimetrový háky, tak jsem ten hák jezdil na 3 metry, to v podstatě není hák, ale je to na jistotu, že když se ten člověk před tebou zřítí, tak že to do něj nenašviháš, což se mi vydařilo.

    To byl teda Šamonil, ten spadnul během noci a potom další moment byl, že Kerekeš tam dělal při nahazování, tam byla obrovská kaluž, tak ti jeho nahazovači a on tam dělali docela dobrý šipky a tygry a on tam nastřelil Hanku. Ona to teda ustála, takže to byl jeho pád, takže ten taky ztratil, mimo to teda, že tam pak rozjížděl nějaký akce (smích) nesmyslný, pološílený, ale to je…  Potom mi tam najel před kolo a před mýho nahazovače a já jsem se zachránil tím, že jsem to střihnul mezi ty auta a v podstatě jsem to projel přes nádraží (smích) a ještě jsem si stačil vzít to, co jsem potřeboval. Naštěstí ten David byl tak duchapřítomnej, že mi to podal nečekaně z levý strany (smích), že jsem to i dostal i ustál. Takže to byl další moment, no a pak to byl vlastně konec toho závodu, kdy vlastně jsem od tý noci věděl, že mám kolo navíc a stačilo se dovozit za tou skupinou v bezpečný vzdálenosti bezkolizně až do cíle, ale protože ta představa, že jako v tý Opavě budu 11 hodin čekat na to, až ten závod skončí, mě prostě nějak… To byla špatná představa a těch 700, na který jsme teda byli připravení jako psychicky, že to ujedem, no tak to už taky padlo, tak jsem se docela (smích) jako nudil, no, nebo něco… Já jsem sil měl docela dost, tohle nebyl problém, tak jsem furt vymejšlel, co udělám, no a tak jsem si řekl, že mi prostě jedno kolo nestačí, no, že to prostě rozjedu, na konec a uvidim, kdo z nich prostě mi to ustojí, ten konec a no a to tam nikdo neustál. Takže místo jednoho kola jsem měl na konci dvě a tím jsem vlastně měl náskok těch kilometrů, protože pak jsem jezdil… Mimo jednoho kola, kdy všichni zastavili a já ne, tak jsem to celý jezdil…

Tak to bylo daný scénářem závěru závodu.
No to byla strategie toho závěru, kdy jsem věděl, že ty síly tam jsou a to vlastně byl moment, kdy jsem ten tepák pak úplně na závěr vlastně použil, kdy jsem vyzkoušel, jestli ten tep se mi… Protože to tam padalo na nějakejch sto, jo, když jsi jel těch 33, tak jsi měl sto tep, prostě normálně se ti to nestane, takovejhle stav. To je vidět, jak ten organismus je zmasírovanej. To už to všechno funguje jinak, než nějaký teorie o anaerobních prazích, to je všechno jinak. No tak prostě jsem si to zkusil, že to dokážu zvednout až na 150 no, no tak jsem řekl, když to zvednu, tak kolik se to zvedne těm ostatním, no a tam se to začalo docela jako rozjíždět, udělala se tam nějaká skupina. Já jsem se snažil být před Hankou, abych jí dotáhl, no a potom řekla, abych to rozjel, no tak to bylo nějaký dvě tři kola před cílem jsem to tam rozfičel, no…

To byla strašná palba.
... a bylo to.

Ještě potom to poslední kolo, to jsme si vysílačkama volali, že už projel, ještě tady není a už je za mnou a jede k vám (smích)
No já jsem v tom kole, protože já jsem to netušil, protože já jsem to neměl nějak zmáčknutý hodinky a to co jsem nešlo přesně, takže jsem nevěděl, jestli to dojedu, nebo nedojedu, takže to předposlední kolo jsem jel úplně nejrychlej, zaprvý to teda bylo to kolo, kdy jsem se utrhával a já jsem tam jel na tý rovině přes sedmačtyřicet, což si myslím jezdím normálně, když trénuju na štěchovický, že bylo vidět, že jsem si teda sáhl docela hluboko, no, bylo tam kam sahat.

(smích)
No a to další kolo, tam už jsem věděl, že to v tom limitu dojedu, takže tam už jsem tak jako zase úplně nešílel, no, no tak pak zase už nebylo z čeho šílet (smích), nicméně mi tam ještě těch 19 sekund mi furt ještě jako přebejvalo, což jsem taky netušil, protože jsem si myslel, že vítězem jsem projetím cílový pásky (smích).

Tomu prvnímu se to přepočítávalo přesně.
No, no a oni jako chtěli, abych těch 19 sekund tam… Tak jsem se tam ještě jako vyjel (smích) do tý zatáčky. No tak to jsou ty základní momenty.

Když srovnáš to, že v Opavě přišla noc vlastně relativně brzy a tady na cyklistovi o dost později…
No to bylo blbý, no.

Co bylo pro tebe výhodnější?
Tady v Praze.

Bez ohledu na počasí?
    Bez ohledu na počasí. I kdyby nepršelo, i kdyby pršelo, protože se dost měnilo, tak je lepší, když ta noc je víc v prostředku a ten člověk vlastně ty světla… Protože ta noc je krátká, že jo, tím že je to v tenhlecten čas, takže pokud ten den není moc velkej blok… to je zajímavý… Pak je taky dobrý, když tam vidíš ty lidi. V tý Opavě jsem vlastně, jediný lidi, který jsem viděl byli ti který jsem předjížděl, a protože tam těch závodníků bylo málo, tak těch závodníků bylo málo, tak i těch lidí, co jsem viděl nebylo moc.

    Tady to bylo zajímavý, protože tam byli nějaký lidi, bylo se na co koukat. Tam jsem se spíš díval do tý krajiny (smích) na krávy jak se pasou (smích) a krásný slunce, co tam dělá a jak pršelo, to bylo pěkný, akorát na ten vítr se blbě koukalo (smích). A tady v Praze, že tam byli nějaký lidi, že to někoho zajímalo. Tam v tý Opavě to moc lidi nezajímalo, tady jo, tady byli nějaký diváci. Vlastně když si vzpomenu na ty minulý Šílený cyklisty, tak to byl závod pro závodníky, a tady to bylo poprvý jako pro někoho. Takže to si myslím byl velkej posun. To sám musíš vnímat, že tohle už byl „závod“ (smích).

(smích) No já jsem si to tam na tý otočce tak moc neužil, tak vlastně sbírám ty informace od ostatních, abych se vlastně dozvěděl, jaký to bylo (smích), ale určitě.
S tam byl na tý votočce opravdu těch 24 hodin?

No my jsme se střídali s Radkem Procházkou (KPO), občas tam za náma někdo přijel, ale v podstatě jsme tam byli celou dobu.
Tam ses nebyl podívat, v tom hlavním prostoru?

A jo, byl jsem tam chvilku, ještě jsem tam dodělával světlo do otočky a taky na guláš, co jsme tam měli pro pořadatele, takže pár minut jsem tam strávil.
Hm, no tak ale dovedl sis to představit. Těch 40 lidí na tři a půl kilometrech je něco jinýho, než 15 lidí na osmnácti a z toho ještě 5 jich odstoupilo, takže to je jasný.

Ještě bych se tě rád zeptal, pokud tam máme místo (pohled na diktafon), jo, tak co nějaký problémy s kolem, technický záležitosti, něco se světlama a tak.
No já nevim, tak teď je to asi fáze, kdy bych mohl, teda pokud je tam ještě nějaká páska, tak abych přihřál tu reklamní polívku, protože si myslím, že na tomhle servru se to může (smích).

Povídej.
No tak teda poděkování KPO, že něco takovýho zorganizovali a pak vlastně těm asi… (smích) jsem rád že se usmíváš (smích), tak bych chtěl v první řadě poděkovat Davidovi, že s náma oba ty závody objel a za to že se…

Asi bysme měli uvést i příjmení.
Jo, já jsem to zase zapomněl, to tam vystřihni, prosím tě.

Jo.
    Novoveský, chtěl bych poděkovat Davidovi Novoveskýmu z fitka Atlas na Zbraslavi, kterej se mi vlastně celou zimu věnoval, že mi s Hankou radili, co se má jak cvičit a já jsem vlastně nikdy netrénoval, nechodil jsem do posilovny, tak to je na mně vidět, že jsem nabral nějaký kila a že do mě nafutroval nějakou tu jejich speciální stravu (smích) z kýble a prostě že se mnou tuhle show podstoupili a jako nějak vydrželi, společně s Hankou, na mně nějak pracovat. Takže jemu, protože si myslím, že to nedělal pro zisk, že to dělal z toho nadšení, z kterýho jste to dělali i vy z KPO, protože já během toho závodu jsem jakoby z KPO nebyl. Takže to je jedna docela důležitá věc. Tady s touhle problematikou je spojená osoba doktora Fořta, kterej nám v tom tejdnu před tímhle závodem, kdy jsem věděl, že má účast na tomto závodě nebude pouze symbolická (smích), jak cituji z jednoho mailu, tak jsme ho požádali, aby nám připravil speciální suplementaci potravinovejch doplňků, na který jsme si v tý Opavě vydělali, takže jsme ty peníze krásně prožrali a protabletovali a prosypali, jak se tady obvykle říká. Předesílám, že na všech krabičkách, který jsme použili, buďto to byly farmaceutický prostředky a nikoli povzbuzující, ani protibolestivý a na všech krabičkách bylo napsáno "No doping in sport", takže zdravím všechny dopaře a všechny, kteří si myslej, že se to jezdí s dopingem, není to pravda, jenom je potřeba ty věci rozumně skloubit a přemejšlet o tom, co do sebe sypeš a proč to sypeš a jak to sypeš a kdy, protože bez toho, že se na tom kole udržíš, ti ani nejlepší sypání nepomůže. Tak to je asi o tom, tak tady ten člověk nám v tom hodně pomohl. Tam kde Davidovi a dejme tomu Quarkovi z Ultrasportu znalosti nestačily, nebo dejme tomu taková ta komplexnost, tak nastoupil tady tenhle vědec.

    Pak to byl Lukáš Klezl (viz rozhovory na webu), to je servisák z Ultrasportu, kterej se zase bez nějakýho nároku a pro nadšení, přestože vůbec netušil jak já jezdím, my jsme spolu nikdy na švihu nebyli, tak se mi celou tu dobu staral o kolo a kolo mi připravil, takže ani na jednom z těch závodů, jak ses teďka ptal, tam nevznikl vůbec žádnej technickej problém a to kolo prostě fungovalo, nebo nefungovalo hůř než předtím (smích). Pak bych rád poděkoval Zdeňkovi Rohanovi, což je člověk od firmy IBI International, který vlastně během toho roku, nebo i malinko předtím, mi pomohl dostat z nějakejch zdravotních problémů, kvůli kterým jsem třeba na minulým Šílencovi ujel jen těch 300 kilometrů, takže zase prostředky, který pomůžou vlastně opravit na tom zničeným těle to, aby člověk mohl šlapat, aby se mohl pohybovat, aby ty svaly regenerovaly a aby ty klouby hlavně… aby to všechno po tom závodě bylo aspoň v takový pohodě, jako to bylo předtím. Tak to byl velikánskej rozdíl. No. Já teď nevím jestli jsem někomu nezapomněl… Z těch opravdu důležitejch… komu ještě… Bohu, Bohu poděkujem, ten mi taky pomoh…

Dobře, no a kde tě teď najdou lidi na závodech, kde si můžou zajezdit se šampiónem?
(smích) Já vlastně ani nevím. Já vlastně ani nevím, co jsme jako vyhráli, nebo co to teda vlastně je – jestli to je Českej rekord, nebo jestli i někde ve světě…

Oficiální Českej určitě a v Guinnessovce to taky není.
Bych se k tomu vyjádřil tak vlastně… Včera jsem o tom přemejšlel a docela dlouho a říkal jsem, co vlastně budu dál dělat. Chci příští rok jezdit časovky, nejenom teda ty do vrchu, ale chci jezdit i normální, chci se vylepšit v UACu, chci jezdit UAC, tentokrát už se to snad naučím, abych mohl jezdit regulérně a nestydět se za to, co na trati předvádím a…

No a pro zbytek letošní sezóny?
Myslím, že to budou dva maratóny a dojezdit časovky a konečně začít normálně makat. Musim se věnovat svý práci, no, kterou jsem celou tu dobu docela odkládal a ono to už začíná být na tom znát, nejenom na tom. Takže vrátit to trochu do normálu. Teď je to dva, tři dny po tom závodě, poměrně jsem zregenerovanej, takže mě to nějak nezničilo, z  čehož mám teda ohromnou radost, že po tom závodě neležím v nemocnici a no a na závodech… Já spíš přemejšlím jako vůbec co dál. Se mě ptali, ten Bártík v Opavě se mě ptal, jestli mě někdy uvidí na All Czech Republik, že jo protože…

To se skoro nabízí.
Asi byste se mě na to zeptali, protože...

Lidi z republiky na cyklistovi jezdili…
    ... no vlastně to je takový, tak já řeknu že nevim, protože já mám na ten závod určitej názor a teď se ho teda možná zúčastním jako divák, nebo jako doprovod, nevim jak to bude přesně, ale je tam taková myšlenka, ale uvidim, jestli změním názor na ten závod nebo ne, ale v současný době ne. Vy vítězové All Czech Republic se zatím nemusíte připravovat na to, že před sebou budete mít nějaký přiblblo (smích), tak tohle ne. Jsou jiný čtyřiadvacítky, já bych si příští… Letos to teda už nic nebude, si myslím. V příštím roce bych to chtěl nějak vychytat, projet si ještě nějaký další tratě, protože jezdit furt na jedný trati… A hlavně letos se tady sjela v podstatě špička. Jestli si dobře pamatuju, tak tu chyběl snad jen Celta a Klinec a byli by tu všichni. Celtův rekord jsem překonal v Opavě a Klince neznám, tak to je asi všechno, jinak tady byli všichni. Když ne, tak to byl jejich problém. Prostě ten závod byl vyřešenej.

    Pokud teda můžu využít plochu tohohle rozhovoru, tak vlastně by to chtělo vyiniciovat třeba ještě někoho jinýho, nebo iniciovat to, aby se ještě někdy povedlo shromáždit dejme tomu tu špičku lidí, kteří ty čtyřiadvacítky jezděj a kdyby se to povedlo víc rozjet v mezinárodní oblasti, opravdu vytipovat trať, ale já předesílám, přestože z toho asi nebudeš mít radost, že příští rok to na týhle trati nejedu.

Ne tak to je jasný. Taky si říkám, jestli je možný to na týhle úrovni jet tady víckrát. Ta trať, nebo řekněme ten závod, je přeci jen hodně specifickej.
Takhle. Ta trať by se dala vybrat i lepší. Takže z toho důvodu není důležitý říkat, kolik by se dalo ujet vůbec, protože to omezení je… Dobře, tak teď chyběly nějaký kilometry, ale já vím proč chyběj, tak dejme tomu tak nemám 800, ale já se z toho rozhodně nezblázním. Mým cílem bylo se zapsat do Guinnesovky, to je celej výsledek tady toho závodu, pro mě. 800 nebyl můj cíl, můj cíl byl zápis a myslím si, že těch 9 nebo 11 kilometrů, které mi chyběly, bych prostě najel, o tom to není, ale když bych měl zhodnotit, kolik si myslim, že bych v příštím roce dokázal zajet za ideálnějšího počasí na ideálnější trati a dejme tomu ve stejný, nebo lepší sestavě… Nebo vylepšený, nechci říct lepší, tam ty lidi byli velmi dobrý, za cenu tu, že by třeba proběhla nějaká dohoda, protože si myslim, že ty lidi se prostě dohodnou, nebo nedohodnou, ale i když se ty lidi během toho závodu nějak dohodnou, nebo nějak oťukaj, tak to vůbec nemusí být nic špatnýho, protože jako třeba může se říct, že dvacet hodin jedem spolu, protože proti sobě to neujedem a poslední čtyři hodiny můžem závodit. Pokud ty lidi nějak střídaj, což samozřejmě někdo (smích) třeba nějak… tak to je jedno. Tak jako, že tohle jsme neprobírali (smích). Tak by se… jako můj odhad tady z tohohle místa je, že lidský schopnosti, nebo schopnosti těch lidí, s kterejma jsem se zatím setkal, jsou na hraně 900 kilometrů.

Tyvole (smích).
Nemyslím jako 900, ale do devítiset kilometrů, to znamená 850, 870 kilometrů, což už se těm 900 ,kterým se teď směješ, blížej.

Tomu se nesměju, spíš nenacházím slov (smích).
Na ideálnější trati

Tak jasně trať je směrodatná.
Počasí a složení lidí, kde ty lidi opravdu budou dělat proto, aby se tam opravdu, to co jsem říkal, nějak se rozumně domluvěj, ale ne jako ty to vyhraješ a ty ne (smích), prostě je to podle mýho soudný. Nakonec i, já to teď jako neřeknu, ale v Opavě jsem Bártíkovi v noci taky něco řekl a myslim si, že to bylo fair, no nakonec jsem vyhrál a bylo to, ale (smích) ani s nim, ani s Šamonilem si myslím nebudeme potkávat ve zlým, kdybych se s ním někde setkal, přesto, že jsem je v těch závodech porazil. Jsou lidi, o kterejch třeba tohle nemůžu říct. Tak to je asi …(smích).

No mě už nic nenapadá. Chceš něco ještě dodat (smích)?
No já nevím, tak snad aby trénovali. Trénujte, doprdele (smích)!