Obrázková příloha je tentokrát trochu chudší, než jste byli z předchozích dílů zvyklí. Ono totiž na hormonech není co malovat. Vlastně se celá týká teorie hormonálních receptorů.
Nejprve legenda: to šedé, jak jste jistě pochopili, je buňka, ohraničená hnědou buněčnou stěnou. V její stěně je zakotvený červeně znázorněný receptor, se kterým je přímo spojený biologický základní nástroj - enzym. Tento, v našem obrázku zelený enzym, má v popisu práce zprostředkovávat nějakou chemickou reakci, znázorněnou šipkou. Síla šipky ukazuje rychlost reakce.
V tomto příkladě se dále účastní dva podobné modré hormony, lišící se od sebe jen velikostí prostřední vystupující části.
V případě, že v receptoru nesedí žádná molekula hormonu, "kanál" výkonného enzymu je plně otevřený a reakce běží plnou rychlostí. Pokud se do receptoru usadí jasně modrý hormon (předpokládejme třeba, že se jedná o hormon přirozený), kanál se přiuzavře a reakce se poněkud zpomalí. Pokud se ale do receptoru vklíní šedomodrý hormon s delší prostřední částí (třeba uměle připravený - léčivo), vychýlí "stavítko" podstatně víc a reakce se téměř zastaví. Kdybychom naopak připravili preparát, který by měl prostřední část jenom kraťoučkou, reakce by běžela dál plnou silou a organismus by neměl šanci tento stav zvrátit, protože hormonální "páka" by již byla zabraná.
Že může stejná hormonální molekula a z vnějšku stejný receptor v buňce pracovat v naprosto opačném smyslu, ukazuje obrázek druhý. Vidíte, že červený receptor i modrý hormon zůstávají stejné. Změnila se molekula enzymu, který v tomto případě reakci v klidovém stavu téměř úplně blokuje. Teprve po přestavění "stavítek" dojde k odblokování kanálu a reakce se rozjede plnou silou.